Blah blah blah

Novodobé cirkusy

28. června 2018 v 14:50 | Clara
Pamatuju, jak jsem před pár roky koukala na dokument o soukromých chovem velkých šelem v USA. Dneska se náhodou dozvím, že to samé je v Čechách, to samé je na Slovensku... a potřeba šáhnout si na tygra a její dopady na tyhle zvířata se nezměnila od vzniku prvních cirkusů pár století zpátky.
Množství pozitivních recenzí na tyhle podniky je šokující pro biologa, pro člověka ne...
Zooprak ve Zvoli, Zoo Kontakt v Liptovském Mikuláši - všechno na dohled od turistických center. Přijedeš, podrbeš, vyfotíš jakej seš frajer a hurá domu. Jestli je to smutný? My jsme jako lidi takový dost smutný.

Vyje samotnej eko-vlk

14. března 2018 v 19:05 | Trouble Maker
To se takhle roztrhne pytel s levnejma letenkama a nikomu není blbý nechat za sebou eko stopu jako sfiňa a letí na víkend do nějaké "kůl" řiti. Nebo já nevim, co se jako stalo, že všichni někam letí... Chápu tu potřebu objevovat cizí kraje, ačkoli já ji teda nějak nemám. Někdo za prací, někdo za přírodou, někdo na lyže... co ale nechápu jsou lidi, kteří si koupí letenku do Dubaje (protože Paříž je málo kůl a teďka tam pár lidí kilnuli, víš jak...).

Dubaj je město v poušti, které vyrostlo z pochybných peněz z ropy. Žije jenom díky takovým cvokům, co si tam jezdí fotit selfíčka s fontánou a mrakodrapem a nakupovat do klimatizovaných obchoďáků... s výhledem na vyprahlou mrtvou poušť, ve který vyrostly hotely a vily. Nikomu nevadí, že to dává ještě menší smysl, než jezdit k moři do Egypta.
Nic víc než na umělém zavlažování za strašné peníze pár palem obklopených náhodně vygenerovanou zástavbou uprostřed ničeho... Jestli bych něco nikdy nepodpořila, tak tohle. A oni tam jezdí a nadšeně se tam fotí a všechno je kůl, všechno je fajn...

Nevim, možná vám přijdu divná, ale je mi za ně smutno. Že nad tím vůbec nepřemýšlí, že jim to neni blbý. Že možná neznají ani tu vesnici 10 kilometrů za barákem, ale letěj do Dubaje. Protože proč? Protože nemám absolutně tucha proč...

Ujetá na váhu

26. února 2018 v 21:01 | Mistress in a Distress
Tuhle jsem zase na něco klikla... ("nikdy na nic neklikejte") a ocitla se neúplně chtěně ve světě holek obscesivních zíráním na váhu a dojmem, že jsou hrozně tlusté, protože dneska i něco snědli.
Víte jak, já jsem opravdu tvrdě proti všem thinspo, začínajícím i pokročilým anorektičkám a jestli se mi z něčeho fakt ježí chlupy všude na těle, tak z představy, že jednou budu mít děti, které na tohle pekelné hnízdo narazí, přečtou si to a začnou to přes veškerou moji výchovnou snahu napodobovat.
Co budu povídat - žijeme v šíleném světě. Holky velikosti velryby nosí legíny a křičí do světa, jak je v pořádku cítit se dobře ve svém těle, ačkoli zabere v MHD dvě sedačky. A holky, které jsou úplně v pořádku, přestávají žrát, protože jsou přece tlusté prasnice a málo dokonalé. Není nad to se opičit po instagramu někoho podobně postiženého... A jasně, takovýc h lidí je chvála bohu menšina na obou stranách. Většina lidí miluje pizzu víc než čísla na váze, na druhou stranu zase nejsou takový prasata, aby jí jedli každý den. Fakt naštěstí.

Ale musím se přiznat, jsem bohužel ten typ člověka, který když si nějakým omylem přečte něčí jídelníček ve stylu "snídaně nic, oběd půl rohlíku a večeře nic", tak prostě jen nezakroutí hlavou a neřekne si "no kráva" a jde dál. A štve mě to, ale mě na těch holkách nějak záleží. Třeba proto, že jsem taky holka. Nevím... V realitě bych s nima třeba nechtěla mít nic společnýho, ale když tohle vidím, tak mě to hrozně svírá. Mám neskutečně špatný pocit, za něco, co mi teoreticky může být úplně u zadku.
Chtěla jsem se z toho zkrátka trochu vypsat, protože kdykoli se najdu, jak zase koukám na něco podobného, je mi prostě divně a ouvej. Vyloženě mě trápí cizí problémy. Empatie je sviňa. Co hůř - ona to není empatie, ty holky to takhle chtějí, baví je, dělá jim to dobře, že maj hlad a kdyby jen to.

Zeměkoule*982

16. září 2017 v 14:30 | Miss Clara
Už asi dvě hodiny píšu email... známe se už pár let, bydlely jsme spolu a mluvily jsme o lecčem. Byly jsme si vlastně dost podobné.
Zjišťuju, že mám poslední dobou fakt problém komunikovat s lidma. Mám v hlavě bezednou černou díru, která mě pronásleduje a ničí. Stále se mi ji nepodařilo ani zahrabat nebo dostatečně uspokojivě zavřít. A když se mě pak takoví lidé ptají, jak se mám a co dělám, mám pochopitelně tendenci jim upřímně napsat, že je to nic moc a proč. Pak zjistím, že stránka textu je pryč lusknutím prstu a říkám si: "Vážně to musím být vždycky já, kdo druhým píše slohy? Proč to dělám..." A pak sedím nad jedním mailem dvě hodiny. Protože sice vím, co bych ráda napsala, ale nevím, co všechno chci ještě sdělit. Co bych měla sdělit...
Často takhle teď mažu zprávy. Byla doba, kdy jsem to brala tak, že tohle jsem halt já a takhle já komunikuju. Asi nejsem nejstručnější, ale zatím si nikdo nestěžoval, že by ho nudilo to číst, tak co no... Když se někdo zeptá, já mu prostě odpovím, po svém. Ale teď jakobych zapnula autocenzuru. Protože koho to zajímá? Koho zajímají čí problémy, lidi dneska chtějí číst jen samé veselé, nadšené a šťastné zprávy. A co ti na to vůbec napíšou? Chceš vůbec poslouchat nějaké idee o tom, jak všelijak by se ti dalo třeba pomoct. Když víš, že pomoct si můžeš jedině sama?
... Nevím. To je teď moje oblíbené slovo. Vždycky přemýšlím a pak se ten proud v jednom bodě zastaví a já už nevím. Už nevím, co s tím, co dál nebo co říct.

Koukám se na předchozí mail, co mi psala a porovnávám, jak je dlouhý. Přemýšlím, který odstavec ještě vyškrtnout, abych se dostala na stejnou délku. Moc to nejde. Vím, že je to vlastně jedno, že zrovna ona si to v pohodě přečte a nebude jít to asi vůbec vadit. Ale mě to vadí... Jako spousta věcí.


Zvykla jsem si, že nemá cenu s lidmi probírat cokoli, co se nějak dotýká mých problémů. Připadám si pak jako slaboch a zoufalec. V nejlepším případě mě lidé rovnou osočují, že jsem blbec. A tak už neumím psát ani kamarádům. Asi...

Kolečko se nezastavilo

17. srpna 2017 v 21:55 | Zrůda ze Spíže
To se tak přistihnete, že posloucháte staré rnb a stalkujete lidi na FB a čekáte, jestli vám něco napíší... Někdy si tak říkám, že nechápu, proč se mnou vůbec je. Je to se mnou čím dál horší. Ať už mám cokoli, ať už je to nějaké pravidelné, nějaká má součást nebo je to prostě fáze, tak je to hrůza. Každý druhý den máte výkvět vzteku a každý pátý den existencionální krizi a v duchu si říkáte, že váš život je v úplném kelu, že jste neschopní... už to ani neumím vyjádřit, tak píšu náhodná hanlivá slova...

Není to med ani cukrovka

13. července 2017 v 15:43 | XY
Už je to možná víc jak 10 let, co jsem naposled seděla před počítačem a tupě do něj čuměla a vážně vůbec nevěděla, co dělat. Dneska jsem se přistihla, jak do té kisny zase tupě zírám, nahrbená, slyším jen nějakou hudbu, neobědvala jsem... a nevím, co dělat. A sice jsem měla jít běhat nebo tak, ale nemám fakt chuť opouštět dům.
Když jsme byly děti, život měl jednu nepřekonatelnou výhodu - nic nás netrápilo. Teda myslím rozhodně ne to, co nás trápí teď. To, že jsme nedůležitý, nevýdělečný červi, co věčně jen nudí u počítače nás fakt netrápilo. Blbý je, že po dvacítce vás to trápit začne. Ale dokud studujete, tak to tak hrozné není. Vlastně je to pořád dost fuk. Člověk trpí nějakou ideou o tom, že až dostuduje, tak bude třeba pracovat, protože ty lidi s tím titulem jsou takový závěžně chtěný. Což teda platilo možná ještě těch 10 let zpátky. Jelikož dneska má titul i moje spolužačka, která byla vždycky blbá jak troky a chovala se jako neskutečné hovado, ztrácím všechny iluze o tom, že vysokoškolský titul je něco víc než maturita. Všichni to sice musí mít, ale nikoho to v zásadě nezajímá, pouze to po vás chtějí, aby vás vůbec přijali.

Na zoufání není místo

5. července 2017 v 20:45 | Miss Clara
Moje spolubydlící možná neměla pravdu v tom, že osud je nám daný a nic s neuděláme. Ale v jednom pravdu rozhodně měla - že nemá smysl bát se budoucnosti a zbytečně jí řešit. Protože život nám den co den přináší zcela nečekanné možnosti a příležitosti, které by nás možná nikdy nenapadly, že vůbec přijdou.

... a postupně to začínám chápat víc a víc.

V dnešním světě je těžké žít, protože je svobodný. A svoboda není pro sraby. Já trochu srab jsem, takže to chápu. Člověk musí věřit ve vlastní schopnosti, musí je umět dobře posoudit a zhodnotit, musí vytrvat ve svém úsilí a nikdo za něj nic nerozhodne a neudělá. To je překvapivě náročné.
Ale není těžké žít a mířit do budoucnosti beze strachu, když pochopíte, co mi má spolubydlící řekla. "Nikdy nevíš, co přijde." Může to mít různou podobu, bude to dobré i zlé. Ale kdo se chytí dobrého a je dobrým, ve světě se neztratí. A tak není nutné minutu co minutu pochybovat o vlastní cestě, která stále ještě vzniká. Protože nějakou zvláštní náhodou nám před nosem přistane pár kostek dláždění, které spadlé z nebe budeme moc přidat před sebe.

Není nutné mít přesný cíl, destinaci, kam jednou dorazíme. Je ale dobré, je to žádoucí, mít směr. A když ten už máte, tak se ho jen držte. Ono se věřte-nevěřte za nějaký čas něco samo objeví, když to budete nejméně čekat.

Unavená

18. března 2017 v 11:29 | Zoufalé Nemanželky
Mám pocit, že celý můj akademický život je jeden hodně špatný vtip. Připadám si jak nemohoucí idiot, za kterého musí neustále někdo opravovat jeho práci. Dělám práci, na které mi nezáleží a jejíž smysl sice necházím, ale přijde mi natolik zoufalý a malicherný, že nevím, proč takovou kravinu vůbec dělám. Jsem unavená, vzteklá, od rána do večera jenom pracuju a neustále trpím dojmem, že nemám čas normálně žít. Celé je to divná fraška působící jako pokus o duševní sebevraždu.

Z toho všeho nakonec plyne jediné - že jsem na nějaké škole, zoufale se snažím získat nějaký titul, a když se na to tak podívám, přijde mi, že celá ta zoufalá snaha je vlastně svým způsobem pouze pokus o zmaření několika let života někde, kde možná reálně nechci vůbec být. Ne za tu cenu, kolik to stojí. Ne v případě, kdy mám pocit, že už mi to nic nedává, jen pot a slzy.

Chtěla jsem něco dokázat, něco smysluplného dělat... ale kdykoli se blíží konec nějaké etapy, tak se všechno zdá zbytečné, všechno, co jsem udělala, chci okamžitě po dokončení zahodit a zničit. Nemám úctu k vlastní práci, vlastní práce je mi bohově ukradená, dělám většinu toho co dělám jen proto, že mi to někdo řekl a už se nesnažím ptát, k čemu to proboha je. Nemám sílu na to cokoli zpochybňovat, nemám sílu na to se o cokoli zajímat. Všechno je mi fuk a udělám cokoli, jen abych se s co nejmenší bolestí dostala k nějakému podělanému titulu, který mi v reálu přiznejme si moc k ničemu asi nebude. ... dobře se s ním mává.

Za tu dřinu nejsem schopná ani dosáhnout na lepší známky, na stipedium na nic... a vůbec nechápu, proč vůbec vynakládám takové úsilí, když můžu celou tu školu projít s trojkami včetně státnic a diplomky. Když by to všechno mohlo být 100x víc shity a každému by to bylo jedno. Oni vám to dají, když nebude vypadat jako totální trotl, tak vám to dají. Tak proč se tak snažím, když pak co? Jste jen průměrná šeď, jen jeden z mnoha lidí, kteří dostanou nějaký papír.

Jasně, říkáte si, jak to půjde, jak časem možná se dostanete k tomu, že něco budete dělat, něco zlepšíte, něco ovlivníte... Zatím jste ale jenom vůl, kterému školitel přepíše každé čtvrté slovo ve větě. A tak vám nevím, můžeme si říkat, ok, vadí ti to? Tak se seber a vypadni a jdi pracovat nebo co já vím... Šak ano, ale to by člověka nesmělo tlačit to za zády. Kolik let a sil už tomu dal a jak je to pořád na houby. Jak pořád doufáte, že se to zlepší, jak pořád doufáte, že budete k něčemu dobrý, že jednou tomu zoufalému systému pomůžete. Že pomůžete nějakým lidem jako vy. A to je motivace v tom pekle zůstat.... V tom pekle za tu almužnu, kterou vám v doktorátu dají. No není to směšné?

Už zase začřínám mít pocit, že nejlepší životní dráha je sbalit si kufry a vypadnout a nikdy se nevrátit. Žít pod mostem v karavanu, hrát na kytaru a co mi chybí... No a když dojdete až sem. Najednou začnete mít jen kvůli nějaké zjebané diplomce dojem, že život nemá absolutně žádný smysl.

Svět přichází o básníky, ale básníci v duši nikdy neumírají. Jenom blbnou...

Broken record

23. února 2017 v 18:22 | Last Warrior
V mém životě se opakuje jedna smyčka. Pořád čtete takové ty motivační citáty všude na facebooku, občas potkáte nějakého extra namotivovaného jedince in persona... Svět vám v docela pravidelných intervalech tlačí do hlavy, že jestli nejste šťastní, tak musíte odejít. Ano, logicky fakt nemá smysl dělat něco, co nás mučí. Proč dělat dobrovolně něco, co vám otravuje život? Když to fakt dělat vlastně vůbec nemusíte.

Třeba já... Periodicky nadávám na všechno a úplně všechny, kdykoli se musím podívat na svojí diplomku. Pak sedím a vyčítám si, že se chovám jako kretén. Pak to udělám znovu...
A člověk tak sedí a říká si: "Sakra a proč jako dělám něco, co mě tak sere? Proč si jako ničím život, plýtvám čas a trpělivost některých nebohých bytostí, které se zrovna vyskytují kolem mě? Proč to dělám, když bez toho všeho by mi bylo pravděpodobně mnohem líp?"

Proč nedělám něco, co mě těší. Vždyť můžu. A nedá se to popírat, já můžu prostě říct, že tohle dál odmítám dělat. Ukončila bych prostě obor, přesla bych hladce na druhý, který dělám zároveň a který mi dělá mnohem větší radost a bylo by... Vymalováno na růžovo. Ale mě sere, že jsem strávila 5 let na fakultě a neměla bych titul za to, co tu pět let studuju. Mě sere, že tu dřu jak kůň a nemám svou zaslouženou publikaci v nějakém alespoň pseudodůležitém časopise s pseudoimpaktem. Mě by sralo mít jen Mgr. před jménem, když to má dneska každý vidlák. Ale stojí mi život za to, abych si třeba další rok navíc rvala játra sbíráním dalších dat na projektu, jehož smysl jsem za dva roky asi prostě nestihla pochopit a navíc tak pochybným způsobem, že se vyloženě bojím psát metodiku experimentu? Jen abych si mohla před jméno napsat fakt originální zkratku, že jsem malý doktor přírodních věd? Sorry, to nevím...
A to je ten problém. V životě občas stojíme před docela těžkým rozhodnutím. Takové to rozhodnutí, když se snažím donutit vlastní matku, aby opustila školu, kde víc jak 20 let vychovává nevychovatelné spratky, kteří za to halt nemůžou, protože jejich rodina není zrovna příkladem toho správného amerického filmu. Protože možnost najít si lepší práci je jedna věc, ale opustit to, co vám přirostlo k srdci a nějak vám na tom asi záleží, je věc druhá. Opravdu jsme schopní opustit něco, co je pro nás důležité, abychom si díky tomu vážně vážně hodně ulevili?
Ano, lidi umí utýct za lepším. Ne vždy je to jednoduché. Ale většinou nakonec musíme uznat, že naše rozhodnutí bylo víc než správné. Ale jak má člověk utéct od rozdělaného úkolu, i když mu snaha o seškrtnutí položky ze seznamu "musí se udělat" tak trochu píchá připínáčky do chodidel a ono se takhle nedá úplně dost dobře jít dál?

Vážně nevím. Jsou zkrátka chvíle, kdy sedíme a rozhodujeme se nad tím, kolik času ušetříme, když teď po promarněných letech přestaneme. A to není tak docela příjemná evaluace.

Pojedu na kraj světa

19. června 2016 v 12:38 | Souffle girl
Každý člověk má jinou ideu o tom, jak by řešil vyhrocené trable. Většina lidí má takový ten expresivní způsob řešení - vzteklý nasraný statusy na facebooku, štěkání na druhý, okatý sebevraždy... Přemýšlela jsem nad tím, že už toho mám dost a co bych vlastně udělala. Je to zvláštní, ale já bych nechala na stole telefon a odjela pryč. Jedno jak daleko, ale dost daleko, abych nemohla potkat nikoho, kdo mě zná. Nikdo by se se mnou nemohl spojit, nikdo by nic nevěděl. Třeba bych sedla prostě do vlaku a jela a někde vystoupila a pak prostě bloudila. Kdybych byla hodně vzteklá, zůstala bych tam dlouho, spala ve křoví a utratila většinu peněz, co mám svěřené. Pak bych se vrátila - po delší době... Jedno jestli týden nebo rok. Kdyby se po mě nikdo nesháněl, kdyby to všem bylo jedno, kdyby to nikomu nebylo divné... Tak bych se asi prostě sebrala a zase šla a šla, dokud bych nebyla dost daleko od domova a tam zůstala. Tiše. Úplně docela tiše sama se sebou. A jakože vím, že by mě fakt moc lidí nehledalo.
Jsem jen investice. Taková zmařená nepovedená investice čtyř lidí. A prohýřené prachy vás mrzí, ale nic jiného nikoho jiného mrzet nebude. Zvláštní, jak jistá si tím jsem, napřek tomu, jak by mě někteří začali horlivě ujišťovat, jak důležitá jsem a tak dále, ačkoli to budou jen pěkně naivní kecy ve snaze něco zlého odvrátit. Smutný no...
 
 

Reklama
Reklama